Dopis od maminky
Milá Ivetko,
tak přicházím s dalším povídáním, tentokráte o Lesothu.
Lesotho je pro mne a nebo alespoň do této doby byla, úplně neznámá země. Nejsem zase až tak úplně zcestovalá, ale tady bych to mohla přirovnat dle prospektů ke Švýcarsku, ale to opravdu jen píší a dle skutečnosti snad k Černé Hoře, či, pouze z filmu s Ginou Lolobrigidou ze Sicílie před 70 lety – Gina Lolobrigida jedoucí na oslu ve filmu Chléb, láska fantazie. Abych postupovala pomalu, protože když tady projíždíš, tak se ti tají dech, svírá žaludek. Pozitivně i částečně se smutkem. Je to neuvěřitelně krásná příroda. Už jsem si myslela, že mě nic nedokáže překvapit, ale opak je pravdou. Nádherné horstvo, masy různých skal, začínající kaňony, kde na jejich úpatí pěstují místní obyvatelé proso a kukuřici ve velkém rozsahu a na dně tohoto kaňonu se pasou stáda ovcí. Je to až kýčovitý pohled, jak je krásný. To je vlastně jedna z mála jejich obživy, kromě pastevectví. Jedeš cestou, nemohu zmínit silnici, samé díry, kamení, takové cesty se objevovaly v bývalé Jugoslávii – makadam. 83 km jsme jeli 4,5 hodiny. Na této trase, která vede stále skrze hory je veliké osídlení. Je až s podivem, kde až lidé mohou žít. Po úplně krkolomných cestách do hor ženou svá stáda, téměř jediný jejich majetek a hlavně obživa, do hor, kde pastevci od ranného věku stáda hlídají. Tato cesta vede přes tři města – to konečné cíl, kde už není ani silnice je město největší – sestávající se asi tak z 30 krámků – 1,5 x 1,5 oplechované domy, kde je holič, hospoda, vedle řezník atd. A sem ti lidé z celého okolí chodí pěšky, aby si koupili, co potřebují. Jinak do oblasti běloch téměř nezamíří. Ani turisté, Hotely tu nejsou, na 400 km jsme našli dva kempy. Byla jsem tam opravdu středem pozornosti, často na mne ukazovali prstem, ale v dobrém, hrozně se smáli, také mým kraťasům, neboť to tam žena vůbec nenosí. Ale i obličeji. Tak si umíš představit, jak asi vypadám. Stále chci fotit černoušky, ale myslím, že by si oni občas chtěli vyfotit takový úkaz jako jsme my s Pepou.
V této oblasti žije strašně moc dětí, projíždíš a oni se soustřeďují převážně u silnice, obzvláště poté, co jsme nakoupili pytle bonbonů a lízátek a trošku je podarovali. Bylo úžasné, že když byla skupina těch dětí, tak se řádně stavěli do fronty, a čekali co dostanou. A jejich radost byla opravdu vidět. Musím říct, že dojímaly i Pepu. Lidé a obzvláště děti jsou tady opravdu krásní. Jsou, nebo alespoň vypadají spokojení., stále se smějí, jsou si všichni rovni, max. někdo z nich má o osla, kravku, ovci či koně navíc. Měli jsme možnost se dostat ke královskému sídlu, tady v té oblasti, co popisuji, pod horami má král postavenou vilu a vedle něj žijí jeho příbuzní a poddaní. Žijí v takových kulatých domcích, říká se jim rondevely, jsou z hlediska architektury zajímavé, ale nemají téměř okna a dneska se už nestavějí. Ale v krajině vypadají pěkně, dokonce i hliněné domky vypadají obstojně, ale stovky oplechovaných domků, které jsou postavené na perifériích velkých měst – slamy působí opravdu odpudivě a vzbuzují však lítost. Teď se vrátím k tomu královskému sídlu. Když jsme k němu dojížděli, tak jsme cestou potkali konvoj – ovšem 3 aut, ne jako když jede Klaus a to není král, ale jeli opačným směrem. Před sídlem si hrály dvě princezny asi 4 – 6 let a jedno 2 leté princátko. Přichomejtl se k nám nějaký černoch a tak nám dělal průvodce, vzal nás do jednoho z těch kulatých domků, uvnitř to bylo opravdu neuvěřitelně primitivní a malé, ale kupodivu zde měli televizi, to byl asi dar od krále. Ale babky tam vařily a smály se a vypadaly zase spokojené. Za cigarety a sladkosti mě dovolili udělat několik fotek, zatím jsem se stále ostýchala fotit lidi.
Když se vrátím úplně k těm obyčejným lidem, kteří se zabývají jen pastevectvím a zemědělstvím, ale to jen v malém rozsahu, protože v horách např. nejsou ani stromy, ale je tu přesto neuvěřitelně zeleně, tak jsou na tom dobře. Neboť ti pastevci nemají ani elektřinu, zjistili jsme, že vaří třeba i na parafínu, pro vodu chodí s barely do hor, perou v potoku. Ale vlastně neznají nic jiného, takže jim to zřejmě nepřijde. A žijí zde v tak nádherném prostředí, že by jim i leckterý Švýcar, natož Čech možná záviděl. Ženy zde nosí obrovská břemena na hlavách, vždycky si říkám, že tam musí mít ďůlek, že jim to tam tak pěkně drží.
Zdraví a vzpomíná
mamka