Zakladatelé Krugerova parku

K hlavním zakladatelům a správcům parku patří tři slavné osobnosti (viz. obr.), Paul Kruger, James Stevenson Hamilton a Piet Grobler.

                                                                                                                                        Zakladatelé parku

Stephanus Johannes Paul Kruger (1825 – 1904)

Byl významným búrským politikem a prezidentem Transvaalu v letech 1883 – 1902.

Jak jméno napovídá, po tomto význačném člověku je Krugerův park pojmenován. Název vznikl na popud Jamese Stevensona Hamiltona, který záměrně navrhl Krugerovo jméno do názvu, aby tak přiměl afrikánskou opozici vytvořit fungující národní park. I přesto, že se Paul Kruger stal roku 1898 jeho hlavním správcem, tak park nikdy nenavštívil. Z této informace lze usoudit, že ve skutečnosti byl Paul Kruger  jen vášnivým lovcem a zvířata měl rád jen v podobě sušeného masa. Tato domněnka je v souladu s mnoha jinými publicisty, kteří se parkem zabývali.

Kruger byl nazýván „starým lvem Transvaalu“. Tomu napovídal i jeho celkový vzhled, hříva šedivých vlasů a vousů, impozantní a tvrdohlavý charakter.

Narodil se 10.října 1825 u Colesburgu v Kapské provincii. V základě nebyl vůbec vzdělaný člověk, měl pouze tři měsíce formálního vzdělání. Jedinou knihu, kterou měl  a kterou četl, byla bible. Nebyl to žádný řečník, jak se dá i usoudit podle úrovně  jeho vzdělání, ale veškeré své názory prosazoval nenásilně, jasně a logicky. Vyrůstal na farmě u dědečka, kde se naučil mnoho o volné přírodě. 

Paul Kruger vlastnil první farmu již zhruba ve svých 16ti letech. Farma byla nazývána Waterkloof a nacházela se v západní části Transvaalu v blízkosti města Rustenburg. Kruger se oženil ve svých sedmnácti letech, ale jeho žena a dítě zemřeli na malárii v roce 1846. Podruhé se oženil v 21 letech a  vzal si za manželku sestřenici předešlé ženy Gezinu du Plessis a měli spolu 16 dětí.

Jako chlapec bojoval ve třech bitvách. Od roku 1857 byl Krugerův  život velmi úzce spjat s vládními aktivitami v Transvaalu . First he served as adviser to President MW Pretorius.Nejprve působil jako poradce prezidenta M. W.  Pretoria, poté byl v roce 1864 zvolen hlavním velitelem a generálem JAR.

Roku 1880 stál v čele protibritského povstání Búrů, jímž byla obnovena nezávislost Tranvaalu.

Jeho hlavní politická kariéra začala poté, co byl  30. prosince 1883 zvolen prezidentem. Následně byl zvolen ještě 3x, naposledy v roce 1898. V roce 1883 navštívil Anglii a účastnil se jednání o revizi tzv. Pretorijské konvence z roku 1881. Objevení ložisek zlata na území Transvaalu a Svobodného státu Oranžsko (1887) znamenalo smrtelnou hrozbu pro búrský stát a to potvrdil i Kruger, kdy ve Volksraadu řekl poslancům: „Namísto radosti byste měli plakat, protože tohle zlato způsobí, že naše zem nasákne krví!“ . Pro oživení ekonomiky a vzniku nových technologií při důlní těžbě  povolil Kruger Britům vstup do země, ale za předpokladu, že nedostanou občanství. Zavedl rovněž vysoké daně pro jejich podnikání. Británie s tímto rozhodnutím ale nesouhlasila a požadovala udělení občanských práv.  Krugerovi se to nelíbilo, především z toho důvodu, že se bál, že v některých velkých městech je již více Britů než Búrů a mohlo by dojít k ovládnutí JAR britskou komunitou.

Svůj postoj prosadil i přes odpor umírněné frakce ve Volksraadu, v jejímž čele stál Koos de la Rey, což ovšem vyústilo v druhou búrskou válku. V této válce  Kruger plně věřil Búrům a byl přesvědčen, že Angličané se vzdají. Avšak nebyl zajedno s ostatními politiky, kteří si byli vědomi, že Británie si další prohru už nemůže dovolit a bude bojovat za každou cenu, aby Búry porazila.

Snažil se najít podporu pro búrskou republiku a tak začal vyjednávat s Nizozemskem, Francií a Německem.

V roce 1901 zemřela i jeho druhá žena a on, již také vysílen a nemocen, se odebral do exilu do Švýcarska a v roce 1904 zde na zemřel. Jeho ostatky byly převezeny do Afriky a uloženy do hrobu na hřbitově Church Street v Pretorii (viz. obr.).

                                                                                                                                                    Hrob Paula Krugera

                                                                                                                                                   Náhrobek Paula Krugera

Jeho farmářská rezidence, shodou okolností nedaleko zmíněného hřbitova,  byla posléze přestavěna na muzeum a národní park byl v roce 1926 pojmenován Kruger National park.

Na jeho památku jsou sochy Krugera rozesety po celé Jihoafrické republice, především na místech kde působil (viz. obr.)

                                                                                                                                               Sochy Paula Krugera

James Stevenson Hamilton (1867 – 1957)

Na rozdíl od Krugera měly aktivity Hamiltona přímou konkrétní souvislost s rozvojem parku.

Hamilton, zvaný také „otec Krugerova parku“, se narodil v Irsku a byl nejstarší z 9 dětí, po smrti své matky v roce 1875 se stal dědicem rodinného titulu a domu Fairholm.

Oženil se s umělkyní Hildou Stevenson-Hamilton rozenou Cholmondeley, se kterou se seznámil v Londýně. Byla o 34 let mladší než on sám, šel tedy s módou některých dnešních umělců. Mimochodem Hilda byla vynikající a všestrannou umělkyní, zejména se věnovala fotografii. Se svým manželem byla v dobré shodě v plné míře ho podporovala ve všech činnostech.

Bojoval v 1. světové válce, koncem války byl zaměstnán v Súdánu ve státní správě. Za svých 14 let v pozici profesionálního vojáka strávil čas převážně v Africe, kde si také Africkou přírodu zamiloval.

V roce 1902, po druhé anglo-búrské válce, byl 35 letý major James Stevenson Hamilton ustaven britskou armádou prvním správcem tehdejší přírodní rezervace Sabie. Jako první rozpoznal možný přínos turistiky pro divočinu a přišel s představou chráněné oblasti.

V roce 1946 rezervaci rozšířil a ta začala postupně nabývat podoby dnešního Krugerova parku. Hamilton byl houževnatý člověk, v počátcích svojí kariéry bojoval s odpadlíky búrské války, nemocemi a také samotnými zvířaty. Mnoho lidí přišlo o životy, a to zejména na následky obávané nemoci malárie i napadení divokých predátorů.

Hamilton byl prvním opravdovým a mnohaletým správcem Krugerova parku. O oblast pečoval po více než 40 let, hlavní kemp v Krugerově parku je po Hamiltonovi pojmenován Skukuza. To znamená břitva, název je odvozen od jeho nemilosrdného a až brutálního chování k pytlákům v parku.

Někdejší voják vzal poslání ředitele za své a skutečně nutil lovce schovat pušky do skříní, černé pytláky zničit luky a snažil se zvířatům pomoci. Byl prvním velkým ochráncem africké přírody, jeho požadavky a principy byly v této době něco nevídaného a neskutečného.

Jedním z prvních opatření, které proslulý „Skukuza“ učinil v rodícím se národním parku, bylo zřízení napajedel v místech, kde v období sucha byla jen pustá a vyprahlá krajina. Vytvoření napajedel mělo ale i druhou stranu mince. Tato napajedla totiž pozvedla akumulaci zvířat v takovém množství, že za krátkou dobu došlo k úplnému zničení zeleně okolo napajedel a vznik nerovnováhy ekosystému.

Nicméně za jeho vedení park nebývalým způsobem rozkvétal, rozšiřoval se a nakonec právně dosáhl statutu národního parku (v roce 1926, kdy byl také přejmenován). Jeho životním úspěchem se stala dnešní báječná domovina pro téměř sto padesát druhů savců, přes pět set druhů ptáků a mohutnou populaci plazů, obojživelníků, ryb (překvapivých 49 druhů), ale i pro nespočetné množství bezobratlých živočichů. Jeho akce proti pytlákům a vůbec zachování přírody jsou neustále žijícím dokladem a příspěvkem k současné existenci národního parku a přinášejí mnoho inspirativních myšlenek pro zachování divoké přírody vůbec. 

Piet Grobler

Další významnou osobností v ochraně a správcovství Krugerova parku je bývalý ministr pozemků Piet Grobler, prasynovec P. Krugera. Zasloužil se o důležité schválení zákona o zřízení národního parku. Zákon pod tlakem Groblera nakonec podpořil i představitel opozice v parlamentu generál Jan Smuts. 31. května roku 1926 byl tak park vyhlášen chráněnou krajinou oblastí a park se stal dnes po přírodní rezervaci Hluhluwe-Imfolozi druhým nejstarším formálně zachovaným chráněným prostorem v celé Africe, s rozlohou  téměř 2 miliony hektarů.